Tento článek je pro všechny z Vás, kteří jste četli ten minulý. A ti, kdo ho nečetli, můžou dál číst taky :-).

Největší zádrhel před cestou a moje noční můra – opravdu jsem se několikrát v noci vzbudil – byl pas, který mi mohli vydat až týden po odletu. Naštěstí česká byrokracie zafungovala skvěle a měl jsem už po necelých třech týdnech pas v ruce. Uf. Mohli začít další přípravy. Nákup opalovacího krému, probiotika a podobné nesmysly. Nevěřili by jste, jaký je problém sehnat v česku krém s vysokým ochranným faktorem v zimě. Nakonec se mi podařilo sehnat alespoň třicítku.

Je pondělí, 2:30 ráno a my vyrážíme s mým odvozem na letiště do Krakowa. Po dvouhodinové cestě přijíždíme v pohodě na letiště, po krátkém loučení už zůstávám napospas aerolinkám a vydávám se na check in.

Prozatím jde vše podle plánu. Odlétáme včas, přilétáme dokonce o 20 minut dřív. Paráda, říkám si. Tím pádem stihnu i přesun levnou městskou dopravou. OMYL.

Francouzi jsou mírně řešeno podělaní ze situace okolo migrantů a teroristů, takže čekám víc jak hodinu a půl ve frontě na letišti, než se vůbec dostanu ke kufru. To už mi začíná nepříjemně utíkat čas, protože abych odletěl ve 12:20 z druhého letiště a ještě tam stihl být včas – což asi v případě francouzů bude potřeba – mám asi hodinu na to, dostat se na druhé letiště 80 km vzdušnou čarou.

Beru batoh, a při výstupu z letiště mě osloví polák, jestli chci svézt. Tož říkám že jo. Chvíli handlujem cenu a nakonec se pod 100 Euro nedostanu. Co nadělám, raději 100 Eur než si nechat uletět letadlo. Kluk je to šikovnej, má dobré auto a jezdí pro Uber. Sice je to ve francii napůl zakázané, ale jak je později vidět, Uber aut je snad více než taxíků a jsou i o něco levnější.

Přijíždíme na letiště, kluk si jde zkontrolovat se mnou svou novou výplatu, jestli je pravá a pak vyrážím na další check in. Před nástupem potkávám další dva čechy, kteří mají naprosto stejný itinerář jako já vč. cesty zpět a dáváme se do řeči. Následně sedáme do letadla a letíme směr Shanghai.

Co si budem říkat. Sedět 12 hodin v letadle není nic moc. Jídlo bylo relativně dobré, multimediální centrum přede mnou trochu zastaralejší, ale pac mana nebo tetris jsem si zahrát mohl. Případně i poslechnout nějakou hudbu nebo se podívat na film.  Občas nějaká ta procházka a tím to hasne. Trochu jsem zkoušel spát, což se nakonec dobře vyplatilo.

Po příletu do Shanghaie jsme prošli výstupní kontrolou. Naštěstí jenom s malým batohem, protože velké kufry letěly přímo na Bali. Číňanům se moc nechtělo, ale nakonec nás pustili. Je super, že do číny se bez víza dostanete na maximálně 144 hodin. My měli jenom 10 a tak jsme je chtěli úplně využít. Hned po odbavení jsme teda šli na Maglev – vlak jezdící až 430 km/h. A to jsme si přece nemohli nechat uniknout. Koupili jsme si jízdenku a šli na vlak. Ve vlaku jsme seděli 8:42. Po menší rozepři a zkoumání informací, které jsme si přivezli z domů jsme zjistili, že sedíme ve vlaku, který pojede jenom 300 km/h. Vlaky jezdící 430 km/h jezdí až od devíti.

Tak jsme asi minutu před odjezdem vyběhly z vlaku na nástupiště, že počkáme na další. V tu chvíli nás ale začal vyhánět pryč jeden člen ostrahy. Snažili jsme se mu vysvětlit, že chceme jenom počkat na ten další, ale bohužel neuměl anglicky, stejně jako asi většina místní populace. Vyšli jsme tedy exitem a chtěli projít zpět dovnitř na druhé nástupiště, kde nás ale znova zastavila členka místní ochranky a gestikulovala na nás něco, že tam nemůžeme a že musíme ven. Nakonec se nám povedlo sehnat někoho kdo alespoň trochu mluvil anglicky a celá situace se vyřešila a my mohli ani ne za dvacet minut uhánět směr Shanghai rychlostí přes 430 km/h. Jen pro zajímavost. celá trasa byla dlouhá 30 km a ujeli jsme jí za 7 minut. Cena zpáteční jízdenky byla 80 yuanu, což je v přepočtu něco okolo 300 Kč.

Po příjez du do cílové stanice jsme přestoupili na metro, kterým jsme jeli do úplného centra. Cena jízdenky byla v přepočtu srandovních 15 Kč. Vystoupili jsme z metra přímo v samotném centru obklopeni místními Mrakodrapy.

Ceny jsou v Shanghai přibližně na stejné úrovni jako u nás v menším městě. Proto není problém si zde cokoliv koupit. Prošli jsme se tedy samotným centrem a pak jsme se rozhodli podívat se ještě na druhý břeh, kde je výhled na celé panorama mrakodrapů a udělat si tam pár fotek.

Jakmile jsme měli hotovo, byl čas otestovat místní kuchyni. Po cestě ze stanice metra na vyhlídku jsme nám padla do oka jedna restaurace. Cestou zpátky jsme ale několikrát málem přišli o život. Na křižovatkách sice jsou semafory, ale mají význam spíše orientační. Motorky jezdí většinou stále, auta se v křižovatce míjí a vyhýbají jak je zrovna místo a nejzákeřnější jsou elektroskůtry, které vůbec neslyšíte, jak se k vám blíží. A můžou přijet opravdu odkudkoliv. Nakonec jsme cestu přežili bez úhony a dostali se do vyhlídnuté restaurace. Samozřejmě nikdo nebyl připraven na příjezd evropanů, takže jejich angličtina byla na úrovni žáka první třídy, když už bylo dobře. Menu psané čínsky a tak jsme zvolili variantu náhodného výběru a něco si objednali. Nakonec přinesli polévku, přílohy a čerstvé hovězí maso, které jsme si vybrali z obrázku. To jsme pochopili, že máme zřejmě uvařit v polévce, která byla na varné desce uprostřed stolu a neustále vařila.

Jídlo bylo dobré, ale bohužel jsme nevěděli, co si objednáváme a příště bychom volili asi jinak. Největší sranda ale nastala při placení. Jen co jsme z kapsy vytáhli peníze – měl jsem je mimo peněženku, dohromady koruny, eura, yuany, tak se strhlo peklo. Vypadalo to, že snad poprvé vidí takovou měnu a ihned nám začaly na stůl létat jejich peníze, že od nás ty bankovky koupí. Holt komunismus. Nakonec kamarádka vytáhla ještě americké dolary a vyměnila s nimi několik dolarů za yuany. v kapse jsem našel ještě desetikorunu, kterou jsem věnoval zřejmě místnímu kuchaři, který byl za ní opravdu vděčný. 

Tak jsme naučili jednu čínskou restauraci, že existuje i evropa a v ní česká republika, že platíme korunama a možná si zjistí i něco o naší historii.

Pak už jsme spěchali na metro, maglev a zpátky na letiště do dalšího letadla, které nás přivezlo na Bali. O tom už ale zase jindy.